HLEDÁM BALANC

„Měl jsem docela dobrej život – měl jsem přítelkyni, svůj vlastní sound systém a jezdili jsme po akcích. Postupně se to rozjíždělo, začali jsme být ulítlý, nevázaný a úplně jsme vypustili normální život. Zapomněli jsme na svoje rodiny, lhal jsem mámě, že žiju úplně jinak – a dojel jsem na to. Zároveň mě to ale vnitřně pořád nějak přitahuje. Jde to vůbec skloubit? Je hrozně těžký najít si v tom svoje místo, nějakej balanc. Vím, že hudbu můžu dělat dál, ale už ne v partě. Chtěl jsem žít v dodávce, cestovat po Evropě a vydělávat prodáváním drog.


Teď chci jen být spokojenej v tom, co dělám, být zdravej (mám žloutenku céčko, takže mě ještě čeká dost tvrdá léčba), neskončit na ulici, mít normální vztahy, kamarády. Musím upustit od toho být „king“. Musím najít víc novejch věcí, který mě budou uspokojovat i mimo ten předchozí život.


Venku mám jednoho kámoše, fotografa, a to je pro mě trochu vzor; rád bych se taky vydal touhle cestou. Ten tvůrčí život nejde úplně opustit, potřebuju se někde ztvárnit. Umění je pro mě způsob komunikace. Nemám doma, kam bych se mohl vrátit. Začnu v doléčováku na Magdaléně a všechno budu muset postavit postupně sám. Mám na jedný půdě mixáky, to je takový moje přenosný „doma“. Musím se držet hlavně sám sebe. Těším se, že budu silnější, postavím se na vlastní nohy.


Dvakrát jsem se chtěl zabít, skončil jsem v zimě na ulici. Stál jsem venku na Karláku a měl v hlavě úplně prázdno. A najednou jsem se sebral a šel jsem do Podolí do ambulance.  Byl jsem úplně v háji, neznal jsem Magdalénu, jenom jsem zaklepal na dveře, protože jsem si nějak vzpomněl, že tam něco pro závislý lidi je. Vešel jsem, potkal tam terapeuta Jirku a rovnou na něj vyklopil, že jsem všechno zkazil. Vzal mě dovnitř, po deseti minutách bylo jasný, že musím nastoupit do léčby a za dvacet minut už mi sháněl místo. Tenhle člověk mi úplně převrátil život.


Nevím, co to bylo, co mě tenkrát přimělo jít za ním a nesáhnout si na život. Asi nějaká vyšší síla. Do tý doby jsem ji prostě neposlouchal, pořád tu byla, ale já ji neslyšel. Teď vím, že je se mnou pořád.

A moje motto? Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhýho.“

Zobrazit další příběh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *