VIDĚT SÁM SEBE V DOBRÝM SVĚTLE

„Chtěl jsem bejt nejlepší hokejista a nejlepší zápasník na světě; měl jsem docela dost peněz, ale ani jsem nevěděl, kolik vlastně chci, kolik už bude „dost“. Od malička jsem byl k tomu vedenej. Když jsem třeba na hokeji dal tři góly, tak mi táta většinou jen řekl, že to mohlo být lepší. Když jsem chtěl, aby mě pochválil, musel jsem si to vyprosit a ještě mi to bylo blbý. Nikdy jsem nikam pořádně nezapadal. Když mě postavili na led, tak jsem dobře hrál hokej, když mě dali do klece, tak jsem skvěle zápasil. Od mala prostě s něčím bojuju – a až teď vidím, že ze všeho nejvíc se sebou. V léčbě hledám sám sebe, kdo jsem, novou cestu… Dělá mi problém vidět sám sebe v dobrým světle. Až když se mi tady, něco nedaří, zjišťuju, že se mi vlastně nemusí pořád a vždycky všechno dařit. Objevuju, že můžu selhat  a i tak být dobrej.

Seděl jsem tehdy v boxerně, byla tma, byl jsem úplně mimo. Hned vedle boxerny byla herna, slyšel jsem přes zeď cvakání rulety. Najednou mi došlo, že jsem prohrál sedm set tisíc. Napřed jsem se chtěl oběsit na švihadle, ale pak se mi v hlavě vynořila nějaká zmatená myšlenka na Bohnice. Zničehonic jsem se nějak sebral, zavolal tam, šel do léčby, jsem tady. Bylo to něco jako zázrak.

Čím jde léčba víc do hloubky, tím je to těžší, tím víc mám občas chuť utéct i sám před sebou. Budu si odsud pamatovat hlavně překonávání krizí.
Léčbou to nekončí. Chtěl bych objevovat nový místa, země, kultury. Nemám konkrétní sny, ale láká mě východní spiritiualita, jóga, sebepoznání. Někdy bych rád odjel někam na Východ, klidně do kláštera někde v horách. Tím, že se tady postupně od všeho odputávám a kontakty mám vlastně jen s rodinou, vypadá to vlastně. až na to, že mám dluhy, jako docela reálnej sen. Komunita je vlastně taky chrám svýho druhu…

Moje motto je úryvek z Rytmuse: Stokrát dole, stokrát silnější.“

Zobrazit další příběh