VŠICHNI JSME LIDMI

„Vždycky jsem byla „bohatá holčička“. Po materiální stránce jsem měla všechno, na co jsem si vzpomněla, ale vždycky jako odměnu za to, že jsem se chovala dobře, že se mi něco povedlo.

Co ale chybělo, byla ta skutečná odměna – pochvala, láska. Rodiče byli hodně nároční a já jsem dělala, co jsem mohla, abych je potěšila. Náklonnost mi dávali najevo dárky. Už na střední jsem si možná právě proto našla partnera, se kterým jsem se mohla osvobodit od tý jejich věčný kontroly, pravidel a nároků.

Postupně jsem vystřídala několik partnerů a všechny spojovala jedna věc – hrozně jsem od nich chtěla a potřebovala, aby se o mě starali a zároveň mě vytrhli z vlivu rodičů. Jenže v tý totální závislosti na mužích jsem vždycky nakonec skončila ve stejný kleci, jako s rodičema.

Poslední rozchod byl hodně těžkej. Předtím jsme spolu měli všechno, co jsem si mohla přát, měli jsme odjet žít do zahraničí, byla jsem bohatá, stýkala se se zajímavýma lidma… a to bylo najednou pryč. Znovu jsem vletěla do drog, navíc jsem několikrát byla hospitalizovaná na psychiatrii a „získala“ různý diagnózy.

I tady jsem měla ze začátku problém, jak zapadnout, jak nebýt zase ta vyfintěná slečinka. Hrozně jsem se snažila, koupila si co nejobyčejnější oblečení a zase jsem předstírala něco, co nejsem. Postupně se to ale rozpouští – protože tady jsme všichni to samý. Dá se říct, že tady jsme prostě všichni stejný normální lidi. To se postupně učím.

Od mala jiná, vždycky však svá,
holčička byla jsem, rodina zámožná.
Od mala dávali vše, co jsem chtěla,
jen pravá láska moc mi chyběla.
Chyběla důvěra, trocha pochopení,
nad to však v životě ničeho není.
Holčička vyrostla, teď je z ní slečna,
ale ta láska je pořád nebezpečná.
Hledala partnery, pravé to muže,
někoho, kdo jí z trápení pomůže.
Našla jen pozlátka a k tomu drogy,
domů jít se slečna strašně moc bojí.
Toulá se životem, hledá teď sebe,
z toho, co děje se, srdce ji zebe.
Nachází krásný dům, plný těch padlých,
není už život plný chvil marných.“

Zobrazit další příběh